Každý večer se rozhodujeme, kdo bude hlídat děti. Ostatní vyráží na fiestu, která je buď v a u baru Santana nebo v nějakém paláci s muzikou. U Santány je dobře, komedianti, pomocníci a ostatní posedávají po zemi na ulici a popíjí, debatují, zpívají. Je to atmosféra, která se nedá předat, proto ani nefotím. Kolem čtvrté většinou odpadáváme a zanecháváme ostatní v živé zábavě.
První představení Sněhurky je v pátek 13. 5. celý den poprchává a tak se ruší mnoho představení. My jsme pevně rozhodnutí hrát i v dešti. Tyhle představení mají většinou neopakovatelnou atmosféru.
Obracímce kulisu směrem k ambitům, kam pustíme lidi, ti moknout nemusí. Za celé představení ani nekáplo, ale bylo to jedno z nejlepších, které Sněhurka pomatuje. Největší pocty se nám dostalo, když nám přišel poděkovat angličan Barnet (jezdí na festival každý rok a neumí vůbec španělsky) a poděkoval španělsky!!!
Sobota a neděle to je maso. Jakoby celý Madrit přijel do Segovie na festival. Eva s dětmi rezignuje a chodí jen na Sněhurku, ostatní představení na ulici jsou o život. K nám do patia si pustíme jen tolik lidí kolik je zdrávo, takže to zůstává příjemné. Julio Migel přišel již potřetí na naše představení, to je velká pocta. Začíná svítat naděje, že nás příští rok opět pozve.
Poslední fiesta v neděli byla smutně veselá. Veselí se mísí se smutkem z loučení. Snad příští rok, ale dobře víme, že s mnohými se neuvidíme třeba mnoho let, nebo nikdy.
Ještě týden do prvního odjezdu do Čech. Všichni si myslíme, že bude čas na učení s dětmi, odpočinek po všech těch fiestách a načerpání sil na cestu. Opak je pravdou.
Hned v pondělí nás čeká una grande fiesta u nás v pronajatém domě. Je slušnost pozvat všechny přátelé také k nám. Eva od rána vaří guláš, gruntuje se, nakupuje. My ještě jedeme pro kulisy do Segovie – poslední zastavení v patiu. A v poledne ještě pozvání na oběd od Rebeky – pravé ruky Julia.
Večer přijelo kolem třiceti lidí. I ti Formani se náhle objevili. Bavíme se skvěle a najednou jsou dvě hodiny, Alex z Kodaně hraje představení Mr. Barti jen pro nás a naše děti. Asi si odpočneme až zítra.
Úterý a cesta do Madridu. Zase si neodpočneme. Náměstí v centru města je příjemné, ale nechápeme, proč kolem podia staví mříže a zábrany. Pořadatelé nám nedovolí dát schůdky k jevišti. Začíná představení a vše chápeme. Madridské děti se sápou na podium. Několik pořadatelů běhá kolem naší kulisy a snaží se je shazovat dolů. Navíc nám opět moc nefunuje zvuk. V druhé polovině představení se vše podivuhodně uklidňuje a lidé začínají vnímat, na konci se dá říci, že jsme vyhráli (určitě alespoň o gól).
Ve středu jememe do hor. Konečně sami uprostřed klidu skal. Nad námi romanticky krouží orel. Stoupáme do výšky 2200m na horu jménem Navacerada. Vycapala to i malá Terezka aniž by jí někdo poponášel. To je balzám. Na vrcholku přichází sms, že večer jsme zvaní na takovou malou fiestu, merendu. Zbytek domyslete.
Ve čtvrtek přijel Julio, aby nám uvařil oběd!!! Typické jídlo původem z Valencie – paella. Skvělé, chroustáme krevety, mušle a jiné potvory a je nám blaze. Pozvání na příští rok přichází a tak je vše v pohodě. Mrknu na hodinky, je 19,15, rychle se loučíme s Juliem, protože jsme pozváni na další večeři – ani nevíme, jak se ti lidé jmenují a odkud jsou. Jen sraz u aquaductu je jasný.............uf,uf,uf – bolí mě všechno jen když to píšu.
To je balzám, většinou malá představení bez podia, v kruhu tak 100-200 lidí. Lidi se baví, nás to baví a Eva už začíná balit.
V neděli po představení necháváme kulisy v Segovii – za týden jsme tady zpátky. Vyrážíme do Čech. Jedeme skoro celou noc do Barcelony k moři, aby se děti zase vyřádili.
Po pořádné koupačce už jen volant a prakticky bez spánku až domů.
Po 16 hod. v úterý 24. května první část výpravy končí. Zatím se loučíme a za týden už zase řádíme u Viga v Redondele (pro změnu tam budou i Formani) a tak se zase ozveme.
© 2004 - 2012 | info@teatr.cz | pro slabší zrak | prohlášení o přístupnosti