Mallorca aneb zajímavé historky z cesty

Úvod

Posílám zprávu všem, které to zajímá, i když je už červen a my se z Mallorky vrátili 21.5. v úterý večer. Tedy, lépe řečeno, ráno do Hrádku u Sušice, kde jsme se rozloučili s Honzou Šmídem – naším řidičem, průvodcem, opravářem, kameramanem, kamarádem, otcem šesti dětí atd…, vypili kafe, uklidili a umyli auto. Setkali se s Pavlem Šmídem, povyprávěli první dojmy a jeli dál, směr Drahotěšice.

Večer jsme pak zničeni, ale šťastni vrátili auto do Borovan.

Ale po pořádku. Omlouvám se budu velmi stručný, protože jsem neměl ani čas ani sílu, dělat si nějaké větší záznamy a tak nemůžu psát to, co se mi podařilo vloni, tedy „Španělský deníček“.

A tak zkratkovitě…

Hosín 13.5. 2002, 20.53 jasno, teplota 17,5 °C. Vyjíždíme půjčeným autem Pegueot Boxer. Rozměry: 4676 délka; 1998 šířka; 2130 výška. Na tachometru 5855 km, krásně osvětlená palubovka. Máme smíšené pocity, Bůh nám žehnej. Řídím nerad, auto je příliš nové. Káťa spí vedle mě – trochu se bojí.

Hrádek u Sušice 14.5. 2002.
Vstáváme ve 3,30
3,55 snídaně a modlitba
4,25 vyjíždíme
Řídí Honza Šmíd – bratr Pavla Šmída. Je mi už líp. Nemusím řídit. Nicméně doma necháváme své děti a ženy a Pavla, který to vše zařídil – nechtěl jet, ale teď dobře víme, že by byl raději s námi.

Železná Ruda: přechod – němečtí celníci nás nechtějí pustit. Chtějí nás proclít, ale my se bráníme. 2x nás posílají zpět do Čech na parkoviště, ale my se vždy zpátky vracíme. Na potřetí to vyšlo. Aleluja. Celník smrděl chlastem, to je pravda, měl výšku 183 cm, 92 kg, knír černý a kšiltovku – tu však prý mají všichni.

7,03 jsme na dálnici na Regensburg, pak Mnichov, přes Německo, Francii až do Španělska do Barcelony. Přesně si nepamatuji kudy jsme jeli, protože to bylo po dálnici a Honza jel neustále kolem 200 km/hod. Pamatuji si jen průtrž mračen, vinice a Nohavicu, kterého jsme poslouchali v autě.

Abych se vrátil k Honzovi Šmídovi. Vzali jsme ho z důvodů jeho obrovských zkušeností, které má coby závodník. Byl mistrem republiky v autokrose v letech 1986, 87 89 (v roce 88 měl zápal plic, ležel v Plzni a nemohl se zůčastnit přeborů.)

Během cesty Hrádek – Barcelona, kterou jsme ujeli za 14 hodin (nepočítám 16ti hodinovou přestávku na parkovišti 350 km od Barcelony, kde jsme se vyspali, jedli, hráli tenis, baasketbal, fotbal. Honza s Katkou si šli zaplavat a já dal přednost spíše běhu po vyznačených dráhách pro unavené řidiče.

Stáli jsme jen na hranicích 1x, 1x v německu, 1x ve Francii (zmíněné parkoviště) a na placení dálničních poplatků (Francie 14x, Španělsko 5x)

Po desáté hodině se blížíme k Barceloně, kde bloudíme. Nechápeme systém značení a neustále jedeme jinam než máme. Zkušený Honza Šmíd má vztek a jemně po nás řve! Opětuji jeho slovní útok několika dobře mířenýma, slušnýma nadávkama.

Uklidňujeme se – je 16,30 a my jsme na parkovišti v přístavu u moře, v řadě č. 11 jako první a čekáme na trajekt, odjezd až 23,00.

Jdeme na kafe a procházku Barcelonou. Sháníme španělskou zástrčku do 220V! Sehnali jsme v 18,35 za 1 Euro.

Ve 20,30 připlouvá Trajekt, pro mě je tedy obrovský – 10 pater – 150m délka, ponor 7m. Čekáme. 21,30 začínáme naloďovat. Jeden Němec nám málem urval zpětné zrcátko svou jachtou. Vše dobře dopadlo a my mu odpustili.

Najíždíme do pátého patra. Všude spousta aut a kamionů, autobusů a také veteránů (svaz veteránů na Mallorce). Máme obavu o auto. Výška 213 cm je o tři více než povolená pro osobní auta. Anténa neustále brnká o strop lodi.

22,45 – jsme ubytovaní v kajutě pro 4 osoby ještě s nějakým panem němcem, který spal ovšem někde jinde, možná na palubě – asi byl romantik. Číslo naší rezervace na trajektu je 3746813.

23,00 vyplouváme, díváme se na vzdalující se pevninu, zvedací most a pak si prohlížíme trajekt.

Na můj vkus až příliš krásný. Bazén, kino, bary, herna, restaurace, jídelny, klece – pokojíčky pro psy, posilovny, atd. Ve 0,30 usínáme.

16. května 5,30 poplach – nevíme, co se děje, loď se začíná naklánět. A Káťa je ve sprše, neslyšela hlášení.

5,40 Katka zjišťuje, že už připlouváme a loď se točí. Je ještě tma, i když u nás doma je v tuto dobu nádherné ráno.

Připluli jsme o 3/4hodiny dříve než jsme čekali. Diví se tomu i posádka lodi, která běhá po trajektu zmatená, ještě v pyžamech. Údajně byl silnější vítr, který vál naším směrem.

6,00 Vyjíždíme autem do přístavu Palma de Mallorca. Na molu nás čeká náš průvodce, kamarád, skvělý chlapík, člověk s pevnými nervy, neustále usměvavý, trochu horší řidič, skvělý muzikant a loutkář, ale především člověk – Toni Masegoza.

6,30 Jsme na krásném starém náměstíčku. Toni nás vede do kafeterie čtyři schody pod terénem. Kafe, koláč, Toni cigareta, a mluvíme a mluvíme, všichni se usmíváme.

7,00 Přichází Aina Maria Gimelo – pořadatelka, žena středního věku – Španělka. Mluvíme, smějeme se, já skoro ničemu, protože nerozumím a přesto je mi fajn a vím o co tu jde.

7,30 Dostáváme plánky, seznamy, diety, fotky festivalu a jiné informace. Loučíme se s Ainou a odjíždíme na hotel v centru Palmy. Dáváme si zde jen věci a odjíždíme na první představení na pláži!

Hrajeme ve 12,00 hodin asi 50metrů od moře. Čekáme turisty, ale přichází asi 150 malých dětí ve věku 4–6 let. No nazdar! Říkám si, to je těžké hrát i v Čechách. Já mám ty malé prcky moc rád, ale divadlo pro ně moc neumím.

Bál jsem se, že budou zlobit, ale byli bezvadní. Zvláště pak učitelky a turisti, kteří také přišli.

14,00 vyjíždíme unavení, ale šťastní, že jsme přežili to vedro – hráli jsme na slunci! Byl to pro mě nový zážitek. Minulý rok jsme ve Španělsku na ulici nehráli a dětská představení moc nevycházela. Byli jsme šťastní, že nás poslouchali a fungovala komunikace – byli absolutně přirození. Nevadilo jim, že je do něčeho nutíme – a teď píšu o dospělých, věděli, že je to hra – vždyť kvůli tomu přišli.

Jedu s Tonim v autě, nerozumíme jeden druhému, ale nálada je výborná. Mám pocit, že si rozumíme, začínáme komunikovat neverbálně. Občas zjišťuji, že jsme se pochopili špatně, ale to nevadí.

Ačkoli nerozumím jeho řeči, vysvětlil mi, že se mu líbí naše prográmky z balicího papíru, že má rád také nedokonalost, že je pro něj nejvíc v životě i v divadle vztah mezi lidmi. Využívat jedinečnost tohoto okamžiku, který se nevrátí. A když jel do kopce svým starým Citroenem, nemohl předjet auto plné černochů. Začal mlaskat jako kůň a to jsem se smál, protože to zrovna tak dělám v kopci v Čechách, s naloženým Tranzitem, který už také netáhne, jen nepředjíždím černochy.

16,30 stavíme scénu na druhé straně Mallorky, 70 km od Palmy v městečku Alcudia v patiu (uzavřený dvůr) knihovny.

18,00 začíná představení. Nebylo moc lidí, asi tak 50 dospělých i dětí. Ale hrálo se krásně.

Potkáváme českého domorodce pocházejícího z Brna. Žije zde už 25 let. Je bílý, nesnáší sluníčko ani pláže. Ptám se ho, jestli se nechce vrátit do Brna, když se mu tady nelíbí. Směje se, že Mallorca není jen slunce a pláže. Slibuje, že se za námi zastaví v Palmě. Nezastavil se.

:

Ve 20,00 návrat do Palmy, kde přijíždíme ve 21,30. Sprchování, jídlo, setkání se známými ze Segovie a pak spánek.

17. května. Vstáváme v 6,00. Toni nás čeká před hotelem, 6,30 jedem pro auto a potom do města Felanitx, kde hrajeme pro školní děti na dvoře školy.

Úžasné představení, je vedro a přesto jsme šťastní, bylo tam 450 dětí, všichni se baví skvěle i já s Katkou. Honza fotí a točí.

Ten den jsme hráli ještě dvakrát. Jednou v další škole a pak večer ve městě Inca na náměstí v 18,00.

Omlouvám se, že to vše tak zkracuji, ale jsem opravdu unaven, je 23,30, chce se mi spát.

Zítra mám kopat ještě zbytek hlíny ve stodole, kde 7.6.2002 přivezou beton a musíme ho zpracovat, aby se konečně dalo stavět Elektrické divadlo. Musím navozit ještě kameny a vykopat rovinu a to vše mi teď lítá hlavou, když mám psát o Mallorce, do které jsme se všichni tři zamilovali.

Nejde asi ani tak o krásy ostrova a moře, ale o to, s kým jsme se tam potkali a co jsme tam prožili.

Ve třech dnech jsme hráli sedm představení. Sobota byla volná. Koupali jsme se, Honza se spálil. Zabloudili jsme, protože jsme si nezapamatovali jméno hotelu, kde jsme bydleli, ale po třech hodinách bloudění jsme zničení, v plavkách, s ručníky a nafukovacím delfínem, kterého měl Honza jen tak ze srandy s sebou, dorazili do hotelu právě v okamžiku, kdy se zavírala restaurace a my byli hladoví, bez jídla až do večeře ve 21,00 hod.

Prožili jsme nádherné chvíle s lidmi, které bychom moc rádi pozvali do Čech. Je mi líto, že je Mallorca tak daleko. Tak blízko bych chtěl být k některým z nich.

Nedá se to už číst, jsem unaven!

Je zvláštní, že ačkoliv jsem doma v Drahotěšicích nejraději – miluji, když zapadá slunce, stíny se prodlužují, udělá se takové ticho a vlaštovky začnou lítat hodně nízko – přesto cítím v sobě někde hodně vzadu smutek, tíseň – stýská se mi.

Když jsme vraceli auto panu Havlínovi na tachometru bylo 10023 km.

• Česky
• Español
• English